Jiskřička
Už nikdy neslyšet žádné moje vyprávění. Opravdu bych tomu moc dobře rozuměla. Chápala bych to.
Těžko se mi hledají další slova. Možná ani netušíš, jak moc se stydím za to moje dlouhé mlčení.
Chtěla jsem ti vyprávět mnohem dříve. Nepodařilo se. Taková je moje realita.
Přiznám se, že už si ani nepamatuji, jaké téma jsem tenkrát zamýšlela. Teď už je to v podstatě jedno. Ale je mi jasné, že by to bylo mnohem optimističtější, než tomu bude dnes.
Znovu budu velmi otevřená. Povím ti, jak jsem se cítila. Jak je to se mnou dnes. Jinak už to ani neumím.
Srovnám si myšlenky a uleví se mi. Nepotřebuji nic jiného než dobrého posluchače. A upřímně, stále neznám nikoho lepšího, než jsi ty sám. Tak poslouchej!
Mám za sebou takové divné období. Nikdy by mě nenapadlo, že si sama dokážu zadělat na tak velký zdravotní problém.
Všechno začalo takovým nevinným způsobem. Obyčejnou bolestí nohou.
Nechodím. Ale takovou bolest nohou bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Bolest byla nepředstavitelná. Nesnesitelná. Nemohla jsem se vůbec hýbat. A pokud přece jen, tak přes velkou bolest.
Nemohla jsem se ráno přesunout z postele na vozík. A o dalším pohybu během dne ani nemluvím. Vše mi trvalo minimálně půl hodiny. Pomalost už je trvalou součástí mého každodenního života. Pomalu ale jistě si na všechno zvykám.
Ale tohle bylo příliš i na mě. Nohy mě bolely úplně celé. Nemohla jsem se na nich vůbec udržet. Byla jsem přesvědčená, že jsem si vše způsobila nedostatečným odpočinkem. Mně samotné důvod nepřipadal tak docela nepravděpodobný.
Až o několik dnů později jsem pochopila, jak hluboce jsem se mýlila… Bolest nohou mé tělo naprosto ochromila. Úplně ztuhlo. V danou chvíli jsem měla pocit, že je stoleté.
Kdyby to byla ale jen ta bolest. To by se snad dalo nějak vydržet. Přetrpět.
Takřka vzápětí mě ovládly i ty mé strachy. Takže netuhlo jen bolestí, ale také strachem.
Měla jsem velké obavy, že nezvládnu nutnou soběstačnost. Bála jsem se, že se mi něco přihodí. Obrovskou obavou jsou pro mne pády. I přesto, že už padat umím.
Objevily se i jiné myšlenky.
Hlavou se mi začal honit scénář, co nastane, když nebudu zvládat sama sebe. Obavy, že už nebudu moci být tam, kde mám hluboké kořeny. Ve svém bytečku. To by byla moje konečná. Na klidu jako takovém to opravdu nepřidá…
A aby toho opravdu za poslední týdny nebylo málo, tak jsem docela nedávno musela řešit nepříjemnou situaci. O víkendu.
Když jsem si uvědomila, že to sama nezvládnu, měla jsem hrozný vztek. Nadávala jsem. Velmi jadrně. Nahlas.
Prakticky vzápětí jsem propadla naprostému zoufalství a bezmoci. Uvědomila jsem si, že už v sobě nemám sílu ani chuť podobné situace řešit. Jak se mi do podobných situací nechce. Nebaví mě to.
Měla jsem sto chutí někam zalézt a už se nikdy neobjevit. Zmizet ze světa. Ztratit se. Nedělat a nesnažit se naprosto o nic. Neusilovat. Hodinu jsem probrečela.
Pomoci jsem se dočkala, samozřejmě. Jak jinak. Ale svým konstatováním jsem pečovatelce vyrazila dech. Na podobné stavy u mě nikdo není zvyklý.
Neměla jsem na mysli nějaké sebezničení. Páchat sebevraždu a podobné věci. Prostě se jen vypařit. Zmizet. Od všeho a všech se odstřihnout…
V daný moment jsem opravdu neměla sílu ani chuť. Vše mi připadalo naprosto zbytečné. Marné. Neviděla jsem světlo na konci tunelu. Neviděla jsem smysl. Neměla jsem tu svou jiskřičku. Už se mi nechtělo vstát.
Když mi bylo nejhůře, vzpomněla jsem si na dvě dávné situace. Na dobu svých začátků v tomto domě a dobu svého života, kdy bylo opravdu zle.
Vzpomněla jsem si na větu mého kamaráda z doby, kdy jsem vážně uvažovala, že tento dům opustím. Byla jsem tehdy pod velkým tlakem. Nevěděla jsem, jak to jinak řešit. Prohlásil, že by můj odchod považoval za svou vlastní prohru.
Takřka vzápětí jsem si vybavila obraz mého bývalého faráře a sebe samé při rozhovoru. Právě v době, kdy mi bylo v životě nejhůř. Tehdy jsem se neobešla bez duchovní podpory a povzbuzení.
Okamžitě mi došla jedna věc. Nemůžu se vzdát. Rezignovat na život. Zradila bych především sebe. A ten kus cesty, který jsem v životě ušla. Mohu se opřít nejen o své opravdové přátele, ale hlavně o to, co mám v sobě. Jen to znovu pro sebe objevit a oživit. Pojmenovat problém.
Taková jsem já. Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!
Vladimíra Frančáková
Nerudná baba
Deníčku můj, nikdy mě nenapadlo, že ti budu něco nového vyprávět tak brzy. Dovedu si představit, jak jsi překvapený. Jsem na tom stejně.
Vladimíra Frančáková
Trampoty
Deníčku můj, opět na tebe dlouhý čas myslím. Jsem to opravdu já... Ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. To není možné.
Vladimíra Frančáková
Právo na existenci
Deníčku můj, je to neuvěřitelné, ale znovu nastal čas pro moje další vyprávění. Dny mi ubíhají tak rychle, že mám pocit, jako bych ti vyprávěla teprve včera. Opět jsem si nemohla vybrat. Navíc jsem si vědoma, co jsem ti slíbila.
Vladimíra Frančáková
Signál
Deníčku můj, možná ani netušíš, jak dlouho na tebe myslím. Není to tak složité. Prakticky od chvíle, kdy jsem skončila svoje poslední vyprávění. Myslím, že není divu. Tolik se mi toho honí hlavou.
Vladimíra Frančáková
Návrat
Deníčku můj, jsem doma. Je to neuvěřitelné. Nemusíš se bát. Jsem to opravdu já. Nemohla jsem se dočkat, až ti budu vyprávět.
Vladimíra Frančáková
Náš zákazník, náš pán
Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Myslím na tebe dlouho. Kdybys jen věděl, jak se stydím. Opravdu. Nedodržela jsem svůj slib. Opět ti budu vyprávět po dlouhé odmlce.
Vladimíra Frančáková
Jen poděkování
Deníčku můj, věř si tomu nebo ne, ale ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Právě naopak. Myslím na tebe už dlouho. Dokonce se mi po tobě stýská.
Vladimíra Frančáková
Dohled
Deníčku můj, je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Nezapomněla jsem na tebe. Právě naopak. Myslím na tebe dost dlouho. Ale se svou pomalostí se nemůžu dostat k tomu, abych ti něco vyprávěla.
Vladimíra Frančáková
Hysterie
Deníčku můj, nezapomněla jsem na tebe. Právě naopak. Poslední dobou na tebe myslím často. Už několik týdnů. Dokonce jsem si myslela, že bych mohla být mnohem rychlejší, než tomu bylo před časem.
Vladimíra Frančáková
Nepřenosná zkušenost
Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. To opravdu nelze. Jen se mi ten čas koulí moc rychle. Nestíhám. Ale to k přibývajícímu věku asi patří.
Vladimíra Frančáková
V kruhu
Deníčku můj, už dlouho vím, že jsi nejen dobrý přítel, ale hlavně posluchač. A z toho důvodu jsem si jista, že si pamatuješ mou nedávnou zmínku o smutku. Ten trvá. Mám ho hluboko uvnitř. A nejen to. Mám v sobě i bolest.
Vladimíra Frančáková
Podivný prosinec
Deníčku můj, myslím, že si tentokrát nedokážeš ani představit, jak jsem šťastná, že ti budu zase něco vyprávět. Chtěla jsem začít mnohem dříve. Vlivem okolností vše dopadlo jinak. Ale podstatné pro mě je, že jsem tu.
Vladimíra Frančáková
Spěch
Deníčku můj, jedno ti povím. Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Zanedlouho budeme znovu psát nový letopočet. Připadá mi, jako by se něco podobného odehrálo teprve včera.
Vladimíra Frančáková
Moje hranice
Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Nemusíš se bát. Chybíš mi. Už bych ti ráda znovu něco nového vyprávěla. Ale v hlavě mám momentálně pusto a prázdno.
Vladimíra Frančáková
Jedna slza
Deníčku můj, kdybys jen věděl... Já myslím, že už pro tu první větu a pomyslné tři tečky je jasné, že ti budu mít znovu co vyprávět. Mohla bych si vybírat. Dnes už asi nic nového.
Vladimíra Frančáková
Okolnosti
Deníčku můj, kdybys jen věděl, jak jsem ráda, že tě mám. Komu se to podaří, aby měl takového kamaráda a důvěrníka jako já. Můžu ti všechno říct a ty to nikomu nepovíš.
Vladimíra Frančáková
Barevný svět
Deníčku můj, jsem doma sama. Nikoho nečekám. Nikdo a nic na mě nemluví. Mám klid a čas na to, abych ti začala po delší odmlce znovu vyprávět. Nazrála i doba. Už se mi po tobě stýská. Nemůžu se dočkat.
Vladimíra Frančáková
Záchrana
Deníčku můj, hned na úvod dnešního vyprávění ti musím prozradit jedno malé tajemství. Stýská se mi po tobě. A proto už několik dní usilovně přemýšlím, co bych ti měla vyprávět tentokrát. O nápady nouze není a nikdy nebyla.
Vladimíra Frančáková
Smutek
Deníčku můj, nezapomněla jsem na tebe. I když je mi jasné, že to tak mohlo i vypadat. Vždyť jsem se ti znovu tak dlouho neozvala. A to ti stále říkám, jak ráda ti vyprávím.
Vladimíra Frančáková
Síla lži
Deníčku můj, tak jsem tu zas. Konečně. Už se mi po tobě stýskalo. Ani se mi nechce věřit, jak ten čas rychle letí. Zdá se, jako bych ti naposledy vyprávěla teprve včera. Je to způsobeno mou vlastní pomalostí.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 54
- Celková karma 17,33
- Průměrná čtenost 215x