Signál

Deníčku můj, možná ani netušíš, jak dlouho na tebe myslím. Není to tak složité. Prakticky od chvíle, kdy jsem skončila svoje poslední vyprávění. Myslím, že není divu. Tolik se mi toho honí hlavou.

Kolem mne se toho také stále mnoho děje. Možnostem a prostoru navzdory.

Hlavu jsem si lámala i tentokrát. Jak jinak. Určitě bych mohla pokračovat ve svých zážitcích z nemocnice. Ale na ty je stále času dost.

Rozhodla jsem se být aktuální. Vidím, jak jsi nedočkavý. tak poslouchej!

Jak už víš, bez cizí pomoci se neobejdu. Mám to tak celý život. Jsem člověk realista. Nemaluji si svět narůžovo. Proto mi bylo už před návratem z nemocnice jasné, že tentokrát bude potřeba pomoci mnohem více.

Důvod byl jasný. Po dlouhodobém pobytu na lůžku chtělo vše čas a trpělivost. Už při domlouvání detailů mého návratu jsem moc dobře věděla, co chci. Co chci a potřebuji. Hodně mi pomohlo vedení našich Sociálních služeb. Vše předjednalo.

V den návratu jsem se na konci června setkala s vedením pobočky Centra zdravotně postižených v našem okrese.

Den to byl emočně velmi náročný. Obrovská změna. Návrat do domácího prostředí po tak dlouhé době.

Bylo třeba si znova zvyknout nejen doma, ale i na mnoho změn.

S vedením pobočky jsem hned první den podepsala smlouvu a domluvila služby podle svých představ. Především časy, kdy bude služba dvakrát denně vykonávána. Při podpisu smlouvy jsem poskytla všechny potřebné údaje. Tedy i telefonní a emailový kontakt.

První večer doma byl velmi náročný. To už vše probíhalo za účasti asistentky. Přála jsem si, aby vše probíhalo tak, jak tomu bylo před operací. Opak byl pravdou. Na večerní hygienu a uložení ke spánku jsme společně potřebovaly dohromady půldruhé hodiny. Měla jsem v hlavě hlavně to, jak to musím zvládnout. Radovala jsem se z každé maličkosti, kterou jsem zvládla. To nepopírám. Ale zároveň jsem se zlobila, že mi nic nejde a vše trvá tak dlouho.

Není divu. Jsem člověk netrpělivý. Mám na sebe velké nároky. V souladu s pořekadlem: „Nemožné ihned, zázraky do tří dnů“. Jinak to neumím.

Během dvou týdnů jsem potkala osm lidí. V celé situaci jsem se cítila moc špatně. Vyčerpávalo mě to. Cítila jsem velké vnitřní napětí. Nebyla jsem ve své kůži. Proto jsem se jeden červencový večer zeptala příchozí asistentky, zda je nutné potkávat neustále nové lidi. Uvedla jsem důvod, proč se ptám. Ten hlavní bylo vyčerpání. Bylo mi řečeno, že potkám pravděpodobně už jen jednu. A to z důvodu čerpání dovolených. Vysvětlení jsem přijala.

Tato asistentka pracuje zároveň i jako dispečerka. Obojí na poloviční úvazek. Když se objevila poprvé, říkala jsem si, jak je skvělá. Přišla totiž bez doprovodu. Neměla s sebou asistentku, která by jí zaučovala. Jaká je skutečnost jsem se dozvěděla teprve nedávno. Nechala si vysvětlit od své kolegyně, co a jak. Pravděpodobně chtěla vypadat jako suverén. Dokonalost sama. Takových lidí jsem potkala mnoho.  

Každá asistentka, která přišla v doprovodu kolegyně, kolegyní byla také zaučena. Od samého počátku říkám, že je to zbytečné. Dokážu si říct, co potřebuji. Kde, co leží. Každou asistentku jsem musela vše učit stejně znova. Aby bylo vše tak, jak si to přeji já a hlavně tam, kde to má být. Někteří jednotlivci se to nenaučili dodnes. Bohužel.

Bylo to pro mne velice náročné. Vyčerpávalo mě to. Když se vše musí opakovat stále dokola, tak se asi není čemu divit. Zdálo se mi, že mě nikdo neposlouchá. Jako když hrách na stěnu házím. Musela jsem vše opakovat stále dokola. Sama jsem si připadala jako na návštěvě a nově příchozí tu byli doma.

Když už jsme si na sebe vzájemně zvykly a vše se usadilo, objevily se další dvě nové asistentky. A vše před nedávnem začalo nanovo.

O první nové asistentce jsem se dozvěděla zcela náhodou. Byla jsem velmi překvapena. Bylo to nečekané.

Na základě této události jsem napsala na pobočku organizace e-mail, ve kterém jsem vyjádřila, jak se v tom všem cítím. Možná právě proto mi zazvonil o několik dní později telefon. Ovšem nebyl to člověk, kterému byly mé řádky adresovány. Byla to dispečerka.

Sdělila mi, že v týdnu se objeví asistentka, která zaučí ještě jednu kolegyni. Obratem jsem se zeptala, zda si je vědoma, kolik asistentek už potkávám. Zmínila se o osmi. Chtěla jsem vědět, jestli s tím musím souhlasit. Okamžitě dodala, že ano. Jinak by se mohlo stát, že budu bez služeb. Protože mám celkem čtrnáct hodin týdně.

Ani v této situaci jsem se necítila zrovna dvakrát nejlépe. Popravdě, měla jsem hrozný vztek. Nátlakovému jednání jsem dávno odvykla.

Opět jsem sedla ke klávesnici a mluvila o svých pocitech.

Připadala jsem si jako dítě, které je klepnuto přes prsty. Protože je neposlušné. Vyjadřuje svůj názor.

Pro úplnost jsem údaj zpřesnila. Pokud do počtu asistentek započítám i dispečerku samotnou, tak se potkávám dohromady s jedenácti asistentkami.

Chápu, že je dobré znát více lidí pro případ krize. Ale nerozumím tomu, proč je nutné tolik lidí, když není žádná katastrofa.

Nechci vypadat jako člověk, který si na něco stěžuje. F ňuká. To vůbec ne. Není to můj styl. Objasním ti, jak to myslím, kamaráde. Tak poslouchej!

S pomocníky nezbytnými pro můj život mám dlouholeté zkušenosti. Téměř dvacet let. Proto mohu říkat, že už vím, jak by ta pomoc člověku jako jsem já měla vypadat.

Obecně jakákoli sociální služba potřebným je tu pro člověka samotného. Nikoli naopak. Je to takový zvláštní druh obchodu. Organizace má nabídku a klient kupuje. Ale nikdy by neměla zaznít skrytá výhružka. Nátlak. Vždy je zapotřebí jednat s klientem jako se sobě rovným. Jedna strana přednese požadavky a druhá, kolik je toho schopna splnit. Co je v jejich silách. Jde o to snažit se najít kompromis, aby byly obě strany spokojené. A nesmí se zapomenout přihlédnout k celkové situaci klienta. To je podle mne velmi důležité. Možná nejdůležitější. Jeho spokojenost. Pocit bezpečí.

Moc dobře vím, proč o tom mluvím. Skoro dvacet let využívám pomoci pečovatelů. K maximální spokojenosti. Práce s lidmi je náročná. Hlavně v pomáhajících profesích. Tedy i práce pečovatelů a osobních asistentů. Obojí je to práce finančně a společensky nedoceněná.

Jejich práce si velmi vážím. Ale nikdy nesmím být jako člověk jejich rukojmí. Nikdy se nesmí stát, abych slyšela větu: „Když nebudete souhlasit, tak se může stát, že…“. Je to totiž naprosto neprofesionální.

Za dlouhé roky jsem se setkala pouze s profesionalitou. Zatím. Pokud jsem něco potřebovala, pomoci jsem se dočkala.

Vše z mých požadavků mi je ušito tzv. na míru. Nic se neděje bez mého vědomí. Ten pomyslný kompromis hledáme vždy společně. Ze strany pečovatelů panuje naprostá spokojenost. I když i tady je to o jednotlivcích… Jsme přece jen lidé. Tohle soukolí znám dokonale. Znám jeho rytmus.

Ale proč ti to vlastně tak složitě vyprávím. Tak ještě chvilku poslouchej!

Jsem člověk, který nemá rád změny. Čím jsem starší, tím hůře je snáším. Vždycky jsem je nějak překousla. Musela jsem. A je mi jasné, že to tak bude, dokud budu dýchat. Bohužel. Nikdy jsem však nevnímala, že je to problém. Teprve letos. Změny byly velké a překotné. Energie na jakékoli změny došla. Není. Asi je to přirozené, když mám za sebou tak náročný rok.

Je pravda, že se i mezi pečovateli občas objeví někdo nový. To je zcela normální. Ale já už nemám energii a chuť někoho hlídat a být ve střehu. Myšleno obecně. Opravdu mi chybějí síly.

Jako člověk s kombinovaným postižením potřebuji stabilní prostředí. S ustáleným počtem lidí. Ideální by určitě byl takový počet asistentů, kolik je zapůjčených klíčů. Ale to nenastane.

Mám ráda svůj prostor plně pod kontrolou. Musím se v něm cítit bezpečně. Myslím, že je to i pochopitelné. Vyplývá to z celkové situace.  Zatím tomu tak stoprocentně není.

Ale i přesto vkládám do rukou asistentek velký díl důvěry. Nic jiného mi nezbývá. To však neznamená být slepě důvěřivá. I tady je to o jednotlivcích.

Je krásné vnímat tu povahovou pestrost. Jak je každý jiný. Ale ne s každým je dobře. Ito je přirozené. Ani já sama nejsem sympatická každému, koho v životě potkám. Pokud by tomu tak bylo, tak je na tom světě něco špatně. Nemyslíš, příteli?

Taková jsem já. Taková je moje realita. Ufňukaná. Možná je to signál posunout se zase o kousek dál.

Děkuji ti za trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!

 .