Právo na existenci

Deníčku můj, je to neuvěřitelné, ale znovu nastal čas pro moje další vyprávění. Dny mi ubíhají tak rychle, že mám pocit, jako bych ti vyprávěla teprve včera. Opět jsem si nemohla vybrat. Navíc jsem si vědoma, co jsem ti slíbila.

Ale nejde to. Omlouvám se. Brzy to napravím. Věř mi, prosím.

Za těch několik let mého vyprávění mě znáš docela dobře. Nepřekvapím tě. A sebe už vůbec ne.

Dlouho jsem si lámala hlavu, o čem by to asi tak dnes mělo být. Nakonec jsem se rozhodla, že se podívám po nějaké době na svět kolem sebe. Povím ti, jak se v něm cítím.

Jen mám velké obavy, abych byla dostatečně přesná a srozumitelná. Snad se mi to podaří… Tak mi drž palce a poslouchej!

Pravděpodobně se budu opakovat. Ale některé věci je třeba říkat stále dokola. Bohužel. Opětovně se mi potvrdilo, jak je lidstvo nepoučitelné. Jak máme krátkou historickou paměť. Zvláště pak ten náš starý evropský kontinent.

Neboj se, nebudu tě poučovat. To mi nepřísluší. Ani ti vnucovat své postoje a názory. Jen ti chci zcela otevřeně povědět, jak ten svět vnímám a co si o tom všem myslím.

Budu otevřená a snad trochu nepříjemná. Ale na to už jsme oba zvyklí. Jiná už nebudu. Jinak to totiž neumím.

Možná si myslíš, že už je příliš pozdě. Jsem jiného názoru. Na vyjádření postoje a pohledu na události v Izraeli sedmého října není totiž pozdě nikdy.

Neustále se mi to honí hlavou. Musím to někomu říct. A nemám nikoho lepšího, než jsi ty.

O terorismu v Izraeli jsem se dozvěděla zcela náhodně. Z veřejnoprávního rozhlasu. A byla jsem zděšena. Nedokázala jsem pochopit, jak se něco takového mohlo stát.

Ale je mi dobře známo, že situace na Blízkém východě není, a ne byla nikdy jednoduchá. A už vůbec si nejsem jista, jestli se někdy najde přijatelné řešení pro obě strany.

Spíš jsem měla vždycky pocit, že se tlačilo pouze na jednu stranu. Na Izrael. Aby byl ten rozumnější. Ustoupil.

A pokud se v průběhu posledních třiceti let pokoušel někdo z politiků najít řešení, byl zabit. A je opravdu jedno, zda fanatikem jedné nebo druhé strany.

Překvapila mě ta velká vlna antisemitismu. Nechápala jsem. A to velmi dobře vím, že se mnohaletou evropskou historií právě antisemitismus táhne jako červená nit.

Když nad tím tak přemýšlím, zdá se mi, jako by ho ta evropská civilizace měla přímo v genetické výbavě.

Už od středověku se hledá viník všech pohrom a nezdarů. Vždycky se našel. Člověk židovské víry. Kdo jiný. A v nějakých obměnách to trvá do současnosti. Neustále. Nemá to konce…

Projevy antisemitismu se objevily okamžitě po skončení druhé světové války. Tak proč ne dnes. Dle mého názoru by projevy antisemitismu a jakékoli nesnášenlivosti měly být trestné. Zákony a paragrafy na to jsou…  

V dlouholeté historii jsme se od ostatních států Evropy nelišily ani mi. I u nás občas probíhaly židovské pogromy. Asi nejznámější v naší historii byl případ vraždy Anežky Hrůzové. Na konci devatenáctého století. Obviněn a odsouzen byl člověk židovského vyznání. Pravda byla jinde, samozřejmě…

Nejinak se k lidem židovského původu chovala i naše slavná KSČ. Ve svých řadách měla mnoho stoupenců, kteří prošli tábory smrti a po válce se staly členy KSČ. Nikdy jsem se tomu nedivila a nikoho neodsuzovala. Po těch zkušenostech se nebylo čemu divit. Po několika letech skončili někteří z nich ve vězení nebo přímo na šibenici. Měli nesprávný původ.

A to nemluvím o carském Rusku nebo později o Sovětském svazu. Stejná situace je tam dodnes. Stačí si vzpomenout na jeden z důvodů začátku války na Ukrajině.

Z historie jsme se opravdu nepoučili. Snad ani nechceme.

Po nějaké době ti mohu opakovat, jak mě těší, že na ten svět kolem sebe nevidím. Jednak se nemusím dívat na nepříjemné lidi. Ale hlavně nemusím sledovat hrůzy, které jsou připisovány na vrub Palestincům. Nemám důvod o tom pochybovat. Případně si myslet, že by mi někdo lhal. Terorista je pro mne navždy teroristou.

Ale tím neříkám, že každý Palestinec nebo obecně Arab je terorista. To už vůbec ne. Dávno vím, že to takhle nefunguje. Je to příliš jednoduché řešení. Toho já nejsem příznivcem.

Snažím se dávat si věci do souvislostí. Přemýšlet o nich. Však už víš, jak si ráda doplňuji své mezery v historii. Baví mě to a zajímá.

Svět kolem sebe nesleduji nepřetržitě a dopodrobna. To není možné. Zbláznila bych se. Na to se mám příliš ráda.

Ale pravda je, že mám v sobě dlouhé roky přesvědčení, že je Evropa silně propalestinská. Komunistické Československo nebylo výjimkou. Palestina měla zastání všude. A to prakticky trvá.

Dodnes si dokážu živě vybavit ty návštěvy představitele Palestinců, jak se líbá s našim prezidentem Husákem… Nato nelze zapomenout. Vždy se o nich mluvilo jako o přátelích.

Jaká je pravda dnes se postupně ukazuje. Palestinci v Izraeli napáchali stejná zvěrstva jako za své éry nacisté a komunisté. Nevidím v tom žádný rozdíl.

Ale postojům většiny Evropy na západ od našich hranic dokážu porozumět. Pokud někdo dlouhé roky křičí, že je mu ubližováno a prezentuje se jako oběť, snadno se tomu uvěří. Určitou roli v tomto postoji hraje i obyvatelstvo arabského původu z koloniální doby. Ale především události přibližně posledních let. Můžeme si za to sami. Nerespektujeme občas druhé. Nejsem v tom jiná.

Tím však nepopírám, jak je situace na Blízkém východě složitá.

Média upozorňovala, jak Izrael útočí na nemocnice. Jak je to nehumánní.   Opět se ukázalo, jaká je skutečnost. Tvrdá realita. Už v minulosti Palestinci používali civilisty jako štíty. Hodilo se jim to jako argument.

A to ani nepřemýšlím o tom, z kolika zemí k nim proudily zbraně. Stále je to dobrý byznys. Ale faktem je, že kdyby nebylo zbraní, nebylo by ani válek. Ale to je jen můj sen.

Měla bych ti konečně prozradit, proč ti to všechno vyprávím tak zeširoka.

Nemám ráda násilí obecně. Ani předsudky k jakýmkoli menšinám nebo vyznáním. V dlouhé historii to lidstvu nic dobrého nepřineslo. Jen utrpení a velikou bolest.

Často o těchto věcech přemýšlím. Jsem si vědoma, že by se něco podobného mohlo týkat i mě. I já jsem jiná. Nejen vlastním názorem. Moje jinakost je na mne i vidět. Mám své dva handicapy.

Moc dobře vím, že mě nemusí mít každý rád. Netrvám na tom, aby se mnou každý příchozí souhlasil.

Sama se stále učím toleranci a respektu vůči druhým. Však lidí potkávám denně dostatek.

Ale vůbec nechápu, jak může někdo vyjadřovat souhlas s terorismem. S takovými krutostmi. Když probíhala válka v Jugoslávii, pomáhali jsme. Když před dvaceti lety probíhaly útoky v Americe, odsoudila to i naše země. Když potřebovali pomoci lidé ze Sýrie, tak jsme o tom nechtěli slyšet. Projevovali jsme hlasitý nesouhlas. A teď najednou souhlasíme s těmi, kteří mají na rukou krev.

Kdyby Izrael neměl dobře vyzbrojenou armádu a nebránil se, tak už zmizel z mapy světa. Dlouhé roky mnoho arabských států zcela beztrestně vykřikuje, že Izrael by neměl existovat. Zdá se, že to nikomu nevadí. Nikdo to neslyší.

Ale paradoxem je, že tuto zemi zvelebili a zúrodnili právě lidé přišlí z Evropy. Začali s tím jejich předchůdci na konci devatenáctého století. Jinak by to byla stále vyprahlá poušť. Dokázali to svou pracovitostí a vzděláním.

Je to tak, jak říkám. Jsem naprostý laik. Do dnešního světa se opravdu nehodím a nerozumím mu. Ale nebojím se říkat to, co si myslím.

Evropa sama je postavena na židovsko-křesťanských základech. A je to vidět. Jsme kontinentem bohatým. Ale jen proto, abychom někoho nepohoršovali a neurazili, jsme ochotni se svých křesťanských symbolů vzdát. Vzdáváme se vlastní kultury. Svých kořenů. Některé státy před časem uvažovaly, že nebudou na veřejnosti vystavovat křesťanské symboly. Jako jsou kříže a jesličky. Jak laciné. Doslova pokrytecké.

Židovská kultura a vzdělanost daly světu mnoho. Obojí obohatilo celý svět.

I přes všechno, čím ve své bohaté historii tento národ prošel, má můj obdiv. Nebo možná právě proto. Dlouhá tisíciletí dokazují, že mají právo na existenci. Jako každý jiný národ. Tak proč ne zrovna Izrael…

Tak tohle jsem já. Děkuji za trpělivost a těším se na tebe příště, kamaráde!