Provokace? Určitě ne
Vzpomínáš si ještě o čem jsem ti vyprávěla posledně? Jsem si jista, že ano. A tak trochu se k tomu ještě jednou vrátím. Vrátím se k tomu, co pocitu osamělosti předcházelo. A to jsem ti původně chtěla vyprávět o něčem jiném. Nebudeš se na mě zlobit? Doufám, že ne. Tak poslouchej!
Poslední dobou se mi stává docela často, že objevuji objevené. Tedy to, co o sobě už dávno vím. Kladu si proto otázku, proč to tak je. Odpověď na ni jsem ještě nenašla. Ale jsem si jista, že když ti to povím, mnohé si ujasním.
Momentálně mám pocit, že se v mém životě mnohé opakuje. Je tu něco známého. Je to takový podivný kruh. Uvědomuji si známé. Ale možná konečně nastal ten správný čas uvědomit si a pochopit právě tyto maličkosti. Proč? Nevím. Ale poslouchej dál.
Na počátku léta jsem si uvědomila, že jsem takový docela zvláštní solitér. Přišlo to nečekaně. Ve velké skupině lidí. Překvapilo mě to. A to i přesto, že to o sobě už dávno vím. Dávno? Nějaký čas určitě. A o čem to vlastně mluvím?
Nejsem nijak výjimečná. Ale přesto ve skupině lidí vyčnívám. Zvláštním způsobem. Jdu proti proudu. Ač nechodím, jsem osamělým běžcem.
Nevím, proč to ty sudičky vložily do kolébky zrovna mně.
Měla jsem s tím problém od dětství. A táhne se to se mnou dodnes. Něco podobného jako kukačka nebo bílá vrána. Prostě někdo, kdo působí rušivě. Všude tam, kde jsem byla nebo dosud jsem součástí celku, jsem takto vnímána. Zdá se ti, že něco podobného není možné? Ale ano. Vycítím to. A nemýlím se. Bohužel. V rodině, škole a dnes i církevním společenství.
A asi právě proto stále přitahuji jednotlivce, kteří mají potřebu mě klepnout přes prsty. Umravnit mě. Vychovat. Zaškatulkovat. O to víc pak zvedám hlavu. Stávám se tím pomyslným červeným hadrem. Mám k tomu důvod.
Škatulkování a vychovávání nemám ráda. A na výchovu už jsem přece jen poněkud stará. Budu se tomu bránit vždycky. Důvod? Ten mám. Ve svém životním prostoru si potřebuji jeho hranice hledat sama. Rozumíš mi? Jsem přesvědčena, že ano. Právě pro to, že jsem ti už tolikrát vyprávěla. Už mě znáš. Nemůžu tě překvapit. Sebe ano. Ale tebe ne.
Vzpomínám si, jak mi při hledání hranic v prostoru a životě pomohli přátelé, kteří upozornili, že jsem něco přehnala. Pamatuji se, jak se mi to nelíbilo. Ale velmi rychle jsem pochopila, že mají pravdu.
Svým způsobem vyčnívám i v tomto domě. A na základě tohoto zjištění ti vlastně dnes vše vyprávím. I zde jsem součástí celku. Ale je to jiné. V čem? Hned ti to prozradím. Vydrž! zde musím dodržovat určitá pravidla. Ale rozhoduji se o všem sama. I o tom, s kým se budu potkávat a bavit. Mohu zde naprosto svobodně dýchat.
Jak jsem ti dnes vyprávěla, pochopila jsem... Je to můj povahový rys. Patří to ke mně. Není to o tom, že bych se chtěla nad někoho povyšovat. Prozradím ti, co bych se chtěla naučit. Ale nevím, jestli to zvládnu. Zatím si nejsem jista. Nevnímat to, jak mě samotnou vnímá okolí. Získat ten potřebný nadhled... Chápeš? Tak mi drž palce, prosím.
Pro dnešek jsem na konci svého vyprávění a doufám, že jsem se příliš neopakovala. A kdyby přece jen, tak je to jedno. Píšu to tobě, deníčku.
Vladimíra Frančáková
Nerudná baba
Deníčku můj, nikdy mě nenapadlo, že ti budu něco nového vyprávět tak brzy. Dovedu si představit, jak jsi překvapený. Jsem na tom stejně.
Vladimíra Frančáková
Trampoty
Deníčku můj, opět na tebe dlouhý čas myslím. Jsem to opravdu já... Ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. To není možné.
Vladimíra Frančáková
Právo na existenci
Deníčku můj, je to neuvěřitelné, ale znovu nastal čas pro moje další vyprávění. Dny mi ubíhají tak rychle, že mám pocit, jako bych ti vyprávěla teprve včera. Opět jsem si nemohla vybrat. Navíc jsem si vědoma, co jsem ti slíbila.
Vladimíra Frančáková
Signál
Deníčku můj, možná ani netušíš, jak dlouho na tebe myslím. Není to tak složité. Prakticky od chvíle, kdy jsem skončila svoje poslední vyprávění. Myslím, že není divu. Tolik se mi toho honí hlavou.
Vladimíra Frančáková
Návrat
Deníčku můj, jsem doma. Je to neuvěřitelné. Nemusíš se bát. Jsem to opravdu já. Nemohla jsem se dočkat, až ti budu vyprávět.
Vladimíra Frančáková
Náš zákazník, náš pán
Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Myslím na tebe dlouho. Kdybys jen věděl, jak se stydím. Opravdu. Nedodržela jsem svůj slib. Opět ti budu vyprávět po dlouhé odmlce.
Vladimíra Frančáková
Jiskřička
Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Dovedu si představit, jak se divíš. Nepřekvapilo by mě, kdyby ses na mě zlobil. Natož, kdybys se mnou nechtěl nic mít.
Vladimíra Frančáková
Jen poděkování
Deníčku můj, věř si tomu nebo ne, ale ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Právě naopak. Myslím na tebe už dlouho. Dokonce se mi po tobě stýská.
Vladimíra Frančáková
Dohled
Deníčku můj, je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Nezapomněla jsem na tebe. Právě naopak. Myslím na tebe dost dlouho. Ale se svou pomalostí se nemůžu dostat k tomu, abych ti něco vyprávěla.
Vladimíra Frančáková
Hysterie
Deníčku můj, nezapomněla jsem na tebe. Právě naopak. Poslední dobou na tebe myslím často. Už několik týdnů. Dokonce jsem si myslela, že bych mohla být mnohem rychlejší, než tomu bylo před časem.
Vladimíra Frančáková
Nepřenosná zkušenost
Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. To opravdu nelze. Jen se mi ten čas koulí moc rychle. Nestíhám. Ale to k přibývajícímu věku asi patří.
Vladimíra Frančáková
V kruhu
Deníčku můj, už dlouho vím, že jsi nejen dobrý přítel, ale hlavně posluchač. A z toho důvodu jsem si jista, že si pamatuješ mou nedávnou zmínku o smutku. Ten trvá. Mám ho hluboko uvnitř. A nejen to. Mám v sobě i bolest.
Vladimíra Frančáková
Podivný prosinec
Deníčku můj, myslím, že si tentokrát nedokážeš ani představit, jak jsem šťastná, že ti budu zase něco vyprávět. Chtěla jsem začít mnohem dříve. Vlivem okolností vše dopadlo jinak. Ale podstatné pro mě je, že jsem tu.
Vladimíra Frančáková
Spěch
Deníčku můj, jedno ti povím. Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Zanedlouho budeme znovu psát nový letopočet. Připadá mi, jako by se něco podobného odehrálo teprve včera.
Vladimíra Frančáková
Moje hranice
Deníčku můj, ani tentokrát jsem na tebe nezapomněla. Nemusíš se bát. Chybíš mi. Už bych ti ráda znovu něco nového vyprávěla. Ale v hlavě mám momentálně pusto a prázdno.
Vladimíra Frančáková
Jedna slza
Deníčku můj, kdybys jen věděl... Já myslím, že už pro tu první větu a pomyslné tři tečky je jasné, že ti budu mít znovu co vyprávět. Mohla bych si vybírat. Dnes už asi nic nového.
Vladimíra Frančáková
Okolnosti
Deníčku můj, kdybys jen věděl, jak jsem ráda, že tě mám. Komu se to podaří, aby měl takového kamaráda a důvěrníka jako já. Můžu ti všechno říct a ty to nikomu nepovíš.
Vladimíra Frančáková
Barevný svět
Deníčku můj, jsem doma sama. Nikoho nečekám. Nikdo a nic na mě nemluví. Mám klid a čas na to, abych ti začala po delší odmlce znovu vyprávět. Nazrála i doba. Už se mi po tobě stýská. Nemůžu se dočkat.
Vladimíra Frančáková
Záchrana
Deníčku můj, hned na úvod dnešního vyprávění ti musím prozradit jedno malé tajemství. Stýská se mi po tobě. A proto už několik dní usilovně přemýšlím, co bych ti měla vyprávět tentokrát. O nápady nouze není a nikdy nebyla.
Vladimíra Frančáková
Smutek
Deníčku můj, nezapomněla jsem na tebe. I když je mi jasné, že to tak mohlo i vypadat. Vždyť jsem se ti znovu tak dlouho neozvala. A to ti stále říkám, jak ráda ti vyprávím.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 54
- Celková karma 17,34
- Průměrná čtenost 215x